Vladimír T. Gottwald: „S přáteli se chci potkat jinde než na funuse. Třeba na Příhrádku"
Dvanáct let žil v Pardubicích. V pátek 3. července se sem vrátí, aby unikátním projektem, monodramatem Koba, odstartoval Léto na Příhrádku. Fotograf, redaktor, textař, básník, publicista a herec přitom mířil do vědeckých oborů, a na divadelních prknech se ocitl tak trochu „dílem osudu".
Je pravda, že nechybělo mnoho a byl by z vás kybernetik?
Ono toho popravdě chybělo vcelku dost, ještě pár ročníků vysoké školy. A nemůžu tvrdit, že bych je zvládl, i když se mi ve studiu zprvu nedařilo zas tak nejhůř. Ale jednou jsem kdesi cosi řekl, někoho možná napadlo, že by si mohl třeba polepšit, a tak mě udal, a já z té školy vyletěl jako netopejr po setmění. V té době vcelku banální příhoda, jaké se staly spoustě lidí. Nestěžuju si, mnozí dopadli hůř.
Vaše kariéra se nakonec ubírala jiným směrem. Z kybernetika herec…
Jo, to máte recht. Pak jsem dělal spoustu jiných věcí, a při různé práci mimo jiné taky divadlo. Za bolševika pochopitelně amatérsky, a až po „plyšáku", od roku 1990, za hraní i beru prachy, a dá se tedy o mně s přimhouřeným okem mluvit jako o profesionálovi.
Prošel jste si nejrůznějšími profesemi, pomáhají vám tyto zkušenosti v hraní?
Já vlastně ani nevím, ale snad ano. Přinejmenším třeba díky praxi z dob, kdy jsem se živil vykládáním vagónů, jsem pak v divadle unesl i hereckou partnerku – pokud nevážila víc než teplovodní kotel nebo dva pytle cementu – a díky práci skladového dělníka nebo pár rokům rozvážení zboží náklaďákem jsem před kamerou bez problémů zvládal pracovat s vysokozdvižným vozíkem i jezdit erenou. A možná i díky tomu, že jsem se taky živil jako vrchní číšník v luxusním zámeckém hotýlku, jsem se naučil předstírat, že ovládám cizí jazyk, ačkoli jsem ve skutečnosti ledva tušil, co to povídám, když v roli mluvím italsky, německy, rusky nebo anglicky…
Roli vrchního jste si nakonec zahrál.
No jasně, a v opravdu luxusním podniku, v samotném proslulém restaurantu Harmonia Gardens. Ale zbytky soudnosti mne nutí konstatovat, že ten song Hello, Dolly! zpíval Satchmo určitě o poznání líp. Ale vím, co jste předchozí otázkou měla na mysli – nějaké přínosy pro tu opravdovou „uměleckou tvorbu". Jenže to je tak složitá a tajuplná věc, do značné míry možná i tajemství anebo čarodějnictví, že se v tom dodnes tak úplně nevyznám, abych to dokázal popsat. Možná k tomu patří, že jsem se naučil, že když člověk něco dělá, má se snažit dosáhnout cíle a dát tomu všechno, a když tomu všechno dát nechce, tak je možná lepší se na to vystolicovat. Jenže to se holt člověk nemusí naučit ausgerechnet při kopání rigolů, ale určitě i jinde – dokonce možná i ve škole.
Jste multifunkční muž. Herec, redaktor, spisovatel…
…kreslíř, dramatik, textař, fotograf… Jo, taky jsem to o sobě četl. Ale devatero řemesel… a dál to znáte, že?
Narodil jste se ve Volyni a tam jste se také vrátil na natáčení Troškova Slunce seno…
Nevrátil, ve Volyni jsem zrovna bydlel i pracoval. Však z Volyně se taky se Zdeňkem Troškou známe. A vždycky mu budu vděčný, že tenkrát obsazoval i lidi – jak to kulantně říci – ne zrovna systémově konformní. Takže mi dal roličku, a dokonce i mluvenou. Pravda, tu první v italštině. – Stejně je to sranda, že poprvé jsem se mihnul ve filmu americkém, a když jsem ve filmu poprvé promluvil, bylo to italsky. Pak jsme se ovšem se Zdeňkem trochu rozkmotřili a až po letech nás sblížila nemoc našich maminek. But that’s another story, jak říká kolega Rudyard.
V Pardubicích se představíte v monodramatu Koba. Čím vás tato hra zaujala?
To je takový trochu složitý příběh. Kdysi jsem četl skvělou Radzinského monografii Poslední car, a pak jsem se dozvěděl, že po letech psaní knížek o Nikolajovi II. a Stalinovi a Rasputinovi se zas na chvilku vrátil k dramatické tvorbě a napsal několik dramatických miniatur. A mezi nimi také na tohle téma: Poslední noc posledního cara. I napadlo mou kebulku, že by bylo zajímavé si to přečíst, případně třeba inscenovat i u nás. I začal jsem se po tom textu pídit a shánět ho. Jenže to holt chvilku trvalo, a když jsem konečně sehnal, už ten text přivezla a v Ostravě uvedla Oksana, a dokonce v překladu dcery mého kamaráda Richarda Pogody, Terezy. Jenže mezi těmi dramatickými miniaturami byl taky Koba. A když jsem jej přečetl, tak mi i navzdory mým sporým znalostem ruštiny bylo jasné, že to je síla! To bylo jako pantokem do hlavy. A měl jsem kliku, že v té době jsem v divadle pracoval s Jaromírem Janečkem, který před divadelní režií vystudoval tlumočnictví a překladatelství, franštinu a právě ruštinu. Jemu jsem to přinesl, a v tu chvíli bylo jasné, že on to přeloží a zrežíruje, a já to zahraju.
Co vás na textu tak uhranulo?
Na tom textu je skvělých a fascinujících spousta věcí. I to, že není prvoplánově agitační a antikomunistický – i když to bolševické svinstvo pochopitelně nijak nešetří. Ale jeho síla je v tom, že je člověčí. O děsivém strachu, který člověka dokáže přimět, aby zapřel sám sebe, zradil své ideály, zahodil svůj charakter a posluhoval zlu, anebo k němu alespoň mlčel. A to ani ne tak ze strachu o sebe, ale ze strachu o své blízké, ze strachu o osud lidí, které má rád. A dodnes to hraju, i když už mě to rok co rok stojí víc sil, protože je to vlastně svým způsobem i takové mé malé pokání za to, že i mně se stalo, že jsem někdy taky nekonal, jak bych konat měl, anebo k něčemu mlčel, když bych mlčet neměl. A už nechci.
Jaké to je pro herce hrát monodrama? Vyžaduje to extrémní nasazení…
Nasazení určitě, asi bych neřekl, že extrémní, ale zabrat to dá. Svým způsobem je to trochu jako jet Velkou pardubickou sám na sobě. Mít toho Vladimíra, na kterém sedím, jak říkají koňáci „sebraného“, ve správných okamžicích ho pustit volněji, na kritických místech ho podržet pevněji, určit mu rytmus a určovat tempo. A vědět, kudy a kam jedu, a hlavně ani na okamžik nevypadnout z koncentrace. A jako ten sedlaný pak vydržet, nechat se tím Vladimírem, který mě „jede", vést a nenechat zblbnout. A nevypadnout z koncentrace! Protože když z těch dvou, co jsem oba já, vypadne jeden z koncentrace, tak jsme oba v prdelíně. V monodramatu se mnou na place sice není nikdo, kdo by mi to mohl podělat, ale taky nikdo, kdo by mě zachránil a vytáhl z trusu, když to podělám já.
Co vaše spisovatelská kariéra? Máte něco rozpracované?
Tak napůl. Texty písniček k jevištní adaptaci Werichova Fimfára (už k druhé řadě pohádek) jsem odevzdal, a teď už jen čekám, jak budou vypadat na jevišti, covidové šílení to trochu zpozdilo. Chtěl bych dopsat ještě dvě villonské balady, abych konečně mohl odevzdat grafikům knížku poezie s pracovním názvem Nevidím to černě. Ale nějak mi to nejde, jsem na sebe možná moc prevít, a když něco zplodím, jen tak s tím nejsem spokojený. A pak nosím v hlavě už dlouho dva divadelní nápady, jeden zase monodramatický a jeden pro dva vysloužilé komediantské pardály, ale o těch z pověrčivosti radši mluvit nebudu, protože kdybych to udělal, možná bych je nedodělal. A možná je nedodělám stejně.
Jakožto herec na volné noze máte jistě projetou celou republiku. Jak dobře znáte Pardubice?
Jak se to vezme. Pardubice mám rád, poprvé do divadla, na hokej i na fotbal jsem šel v Pardubicích. V pardubickém divadle jsem si pak po letech i zahrál a momentálně na dálku držím palce i pardubickým fotbalistům, aby se zas vrátili do ligy. Mám v Pardubicích jednu z milých částí rodiny i kamarády, jsou místa, která v Pardubicích znám a mám rád, dokonce je i poznávám, ale určitě jsou místa, kde bych i zabloudil. Sice jsem dvanáct let v Pardubicích žil, ale za toho víc než půl století se měnily a změnily. Přeju Pardubicím i Pardubákům, aby se měnily najmě k lepšímu a do krásy!
Vaše představení odstartuje naše Léto na Příhrádku. Jak strávíte léto vy?
Ještě úplně nevím, ale rád bych ještě jednou zkusil objet místa, která mám rád, a lidi, které mám rád. Mimo jiné i proto, abych se s nimi ještě stihl potkat, pokud možno při lepších příležitostech než na funusech. O mém nemluvě. A některá z těch míst a několik z těch lidí uvidím právě díky představení na Příhrádku, a tak vám za tom dík!
Text: Michala Jendruchová
Foto: Jaromír Šíša, Ivana Řandová
Zpět