To nám to letí
Přátelé, okolnosti mě nějak nutí k zamyšlení. Přepadla mě jakási melancholická nálada (koho taky ne v tomto náročném období) a říkám si, napadlo by vás před rokem touto dobou, co všechno za těch dvanáct měsíců prožijeme? Co všechno se stane? S takovou nadějí a radostí jsme plánovali jarní akce, letní dovolené, podzimní besedy následované zimní lyžovačkou. A hle, zjevil se COVID a převrátil nám život na ruby.
Říkali jsme si: dáváme mu jeden, maximálně dva měsíce. A ono jich už uplynulo víc než dvanáct a my v tom pořád pěkně lítáme. Jedni nevědí, co dřív, protože doma běhají od jednoho potomka k druhému, řeší online výuku, vaří hladovým krkům, do toho se snaží uspokojit své zaměstnavatele a alespoň v omezeném režimu se věnovat práci, a večer jsou rádi, že zabezpečili chod domácnosti. K tomu přidejme totální ponorkovou nemoc způsobenou neustálou přítomností všech členů rodiny na jednom místě, a krize je nasnadě.
Pak jsou tu druzí, kteří žijí sami, a společnost jim dělají leda tak čtyři stěny garsonky. Rádi by vařili, rádi by pekli, rádi by krmili ony hladové krky. Ale kde je sehnat, když je ta karanténa? Ať už patříte k jedné či druhé skupině, jistě se mnou budete souhlasit, že už by si ten zpropadený koronavirus mohl dát odchod.
A tak sbírám různé rady a tipy, jak to všechno vydržet, jak náročné měsíce přežít, než se všechno zase vrátí k normálu. Ale vrátí se? My optimisté věříme, že ano. Mně osobně v tom všem pomáhá plánování. Nic dlouhodobého, to snad teď ani nelze. Ale udělat si program na následující den či týden. A také teď poměrně dost bilancuji a počítám, co jsem za těch dvanáct zvláštních měsíců dokázala (tím se alespoň trochu povzbudím) a kde jsem naopak selhala (alespoň mám nyní prostor na tom zapracovat). Jak jste na tom vy? Taky počítáte? Schválně, kolik jste za poslední rok upekli chlebů, kolik pekáčů buchet jste vyndali z trouby, aby se po nich následně jen zaprášilo? Kolik nových receptů jste nasbírali, když už jste nevěděli, co stále dokola vařit?
A kolik jste přečetli knih? Já jsem četla prakticky pořád. Mně osobně narostl seznam knížek, které bych ráda přečetla, jen čekám na vhodnou chvíli, kdy budu moct navštívit OSOBNĚ knihkupectví nebo knihovnu. Vím, že bych si je mohla koupit v e-shopu, ale když pro mě je návštěva knihkupectví či knihovny rituálem, událostí, kterou si chci užít. Přivonět si ke knížce, prolistovat ji, případně se usadit v příjemném prostředí, dát si kávu a nechat na sebe příběh působit. Pak se rozhodnout, jestli je to právě ona, kterou si odnesu domů.
A tak se mám na co těšit. Až to všechno zase bude možné, první moje kroky povedou právě tam. Co vy? Co pomáhá vám? Napište nám a inspirujte nás i ostatní. Budeme se těšit.
Michala Jendruchová
Zpět
