Každoročně si 8. dubna připomínáme Den romské kultury. Je to příležitost zastavit se a vnímat bohatství, které romská komunita přináší do společného kulturního prostoru. Součástí tohoto bohatství je i literatura: příběhy psané z vlastní zkušenosti, hlasem těch, kteří ji žijí zevnitř. Romští autoři a autorky nabízejí pohledy, jež v hlavním proudu české i světové literatury dlouho chyběly – a jejich knihy stojí za to objevit.
Jelikož romština po staletí neměla ustálenou písemnou formu, neexistovala ani psaná literatura – o to bohatší však byla ústní slovesnost, živená poměrnou izolací Romů od okolního obyvatelstva, vysokou mírou negramotnosti a nedostupností jiných forem zábavy. Psaná romská literatura v Česku (Československu) začala vznikat až po druhé světové válce, přičemž holokaust připravil českou romskou komunitu o drtivou většinu jejích členů. Průkopníky písemnictví se tak stali především slovenští Romové. Klíčovým mezníkem bylo politické uvolnění konce 60. let, kdy v roce 1969 vznikl Svaz Cikánů-Romů. Jeho zpravodaj se stal první skutečnou platformou pro romské literární hlasy a podnítil kodifikaci písemné normy romštiny, bez níž by systematická literární tvorba nebyla možná.
Když byl Svaz o čtyři roky později násilně zrušen, potřeba psát už byla mezi českými a slovenskými Romy zakořeněna. Na veřejnosti znovu ožila díky osobnosti Mileny Hübschmannové, zakladatelky romistiky, která nejen sbírala romskou ústní slovesnost, ale také aktivně povzbuzovala Romy k tomu, aby ve svém jazyce psali. Počátky romského písemnictví byly motivovány snahou prokázat rovnocennost s okolní společností, postupně se však tato literatura emancipovala a začala čerpat ze svého vlastního světa – z tradic ústního vyprávění, ze zkušenosti porajmosu i každodenní reality sociálně vyloučených lokalit. Romové, a dnes zejména Romky, píší nejen romsky, ale také v kontaktních jazycích, jako jsou čeština nebo slovenština, přičemž romštinou si někdy vypomáhají.
V našem prostředí se etablovalo nakladatelství Kher, které v posledních letech přineslo publiku celou řadu kvalitních publikací, a to i bilingvních. Jedna z nich se letos dostala také do užšího výběru ceny Magnesia Litera. Témata těchto knih vycházejí z přirozené životní zkušenosti Romů v nedávné historii i současnosti, často mají charakter společenských románů reflektujících mezilidské vztahy a snaží se snižovat míru nepochopení, která u většinové společnosti stále přetrvává.
Tipy na knihy, které stojí za přečtení, a můžete si je u nás půjčit
Elena Lacková: Narodila jsem se pod šťastnou hvězdou
Kniha zachycuje životní příběh autorky, která vyrůstala v cikánské osadě ve Velkém Šariši a sdílela osudy své početné rodiny. Po válce zasvětila svůj život pomoci svým soukmenovcům a neúnavnému překonávání bariér nepochopení mezi Slováky a Romy. Jedná se o autentické svědectví o životě romské komunity a odvaze jedné ženy bojovat za vzájemné porozumění.
Ukázka: První představení jsme měli v Šariši v kulturním sále. Už odpoledne přicházeli Romové z Prešova, ze Stuľan, ze Sabinova, ze všech okolních vesnic. Hodinu před představením byl sál nacpaný k zadušení. Teprve teď se začali scházet gádžové. Naši lidi vstávali a dělali jim místo. Nejdříve v prvních řadách, pak v dalších a dalších, až byly všechny židle obsazené sedláky. Romové stáli pod okny, v uličkách, za jevištěm. Jenom tatínek s maminkou zůstali sedět v první řadě. Ale na poslední chvíli přišel farář. Byl tlustý a dýchavičný, měl rád Tisa. Když jednou Tiso osobně přišel na kontrolu do pracovního tábora na Petiči, byl náš farář s ním. Říkal, že na cikány musí být přísnost. Nikdo z nás ho neměl rád, ale farář je farář. A protože už nebyla v sále jediná volná židle, tatínek s maminkou vstali a uvolnili mu místo. Oba pak stáli po celé představení. (str. 158)
Erika Olahová: Nechci se vrátit mezi mrtvé
Sbírka povídek čerpá z romského prostředí a folkloru, přestože autorka píše česky a na lidovou tradici navazuje velmi volně – místy ji dokonce záměrně popírá. Velkou část textů lze zařadit do žánru hororu, přičemž sbírka nabízí širokou škálu od naturalistických příběhů až po dramatické fantaskní motivy.
Ukázka: Hvězdy na nebi byly tak zářivé a jí se zdálo, že se mezi nimi ztrácí. Uslyšela zahoukání sovy, neskutečné a ponuré, bylo to někde blízko. Teď znovu, ne, to není sova, to je sýček. Takhle smutně prý houká sýček, když někdo z rodiny zemře. To se mezi Romy říkalo po generace, Eva jako by slyšela hlas své už dávno mrtvé matky: „Slyšíš, to někdo blízký dnes zemře, zapal svíci, dítě moje, a modli se za jeho duši.“ To ji probralo. Nohy měla jako ze dřeva, musela se přidržet stromu, když vstávala. Až teď jí došlo, co se vlastně stalo. Hrůzou se jí sevřelo srdce. Strach ji pohltil a sevřel hrdlo vzlyky. Proudy slz se draly na povrch a její pláč byl jako úpění raněného zvířete. (str. 7–8)
Kolektiv autorů: Všude samá krása
Sbírka povídek dvaceti současných romských autorů reflektuje 20. století v romských rodinách na pozadí velkých historických dramat. Dramatické, dojemné i humorné osudy romských rodin a malých etnických enkláv na pozadí velkých dějin od Rakouska-Uherska přes nacistickou okupaci, poválečnou migraci ze Slovenska do Čech, normalizaci a polistopadové změny.
Ukázka: Mohlo mi být tak osm nebo devět let, když do kina v Rokycanech přišel Vinnetou. Už z fotek vystavených ve vitrínách kina jsme se my děti mohly zbláznit. Indiány jsme vůbec neznaly, a teď je můžeme vidět ve filmu! Ta velká novina se šířila do každé rodiny a všechny děti už dopředu kňouraly, že chtějí peníze na biograf. Ale kde je sebrat! Mámy neměly peněz nazbyt a nevydaly by zbůhdarma ani desetník. Říkaly: „Není dost ani na jídlo a ty dvě koruny, to už je půlka chleba! A já budu utrácet za voloviny?!“ A mohl jsi brečet, jak jsi chtěl, stejně by nedaly. (str. 111)
Ceija Stojka: Žijeme ve skrytu
Autobiografická kniha Ceijy Stojky přibližuje dosud opomíjené téma romského holocaustu prostřednictvím osobního svědectví autorky, která byla jako desetiletá deportována do Osvětimi-Březinky a dalších nacistických táborů. Přestože většina jejích příbuzných byla zavražděna, Ceija přežila a po válce se vrátila do Vídně, kde se věnuje literární i výtvarné tvorbě. Publikace je obohacena odbornými studiemi, rozhovory s autorkou a obrazovým doprovodem včetně reprodukcí jejích obrazů.
Ukázka: To je náš nový domov. Byla už tma, osvětlení slabé a řídké. Ostnatý drát byl nabitý elektřinou. Máma řekla: „Chutilem tume mindik, kaj muri cocha.” (Pořád se mě pevně držte.) Esesáci křičeli: „Poklusem běžet”, bili nás po zádech a potom nás nacpali do jednoho baráku. Bylo tam mnoho lidí, muži, ženy, děti každého věku. Barák byl strašlivě veliký a temný, byla tam dlouhá kamna, která byl stěží vlažná. Zalezli jsme do kóje, která byla dva metry čtyřicet široká a dva metry dlouhá. V baráku bylo obrovské množství lidí a jedna kóje vedle druhé. Byli jsme polomrtví hlady a žízní. Druhý den jsme se museli postavit do pětistupů a pochodovat do bloků, kde nám vytetovali číslo. Já dostala číslo Z6399. (str. 19)
Gary G. Steele: Čhávata z manéže
Autobiografický román Garyho G. Steela sleduje dramatické osudy jeho romské cirkusácké rodiny v USA během hospodářské krize třicátých let 20. století. Příběh nahlíží na tuto těžkou éru očima prostých lidí, kteří museli krizi snášet na vlastní kůži, a vyzdvihuje hodnoty jako solidaritu, soudržnost a humor jako klíč k přežití. Autorova rodina se tak stává inspirací pro současného čtenáře, jemuž dnešní doba rovněž přináší nejistotu a ztrátu pocitu bezpečí.
Ukázka: Co vzápětí uviděli, bylo k neuvěření. Hattie seděla na náhrobním kameni a “holky” postávaly kolem ní a cpaly se chlebem a banány. Dva náhrobky cestou povalily, ale když jde o chleba a banány, sloni holt neznají bratra. Hattie ostatní požádala očima, aby byli zticha a nevměšovali se do toho. Sama se zvedla a poposedla si na jiný náhrobní kámen o kousek blíž a slonice ji následovaly. Pomalu ulamovala kousek chleba za kouskem a jeden po druhém je rozdělovala mez zvířata, aby se musela střídat. (…) Všem bylo jasné, že Hattie se je snaží postupně dovést k náklaďáku. Sloni šli poslušně za ní. (str. 322)
Oksana Marafiotiová: Žij tam, kde jsou písně
Patnáctiletá Oksana se jeví jako obyčejná americká puberťačka, ve skutečnosti se však v ní sváří dvě starobylé kultury – romská a arménská – formované dětstvím v Sovětském svazu a nezapomenutelnými členy její neobvyklé rodiny. Emigrace do USA přináší řadu překvapení a každý se s rolí přistěhovalce vyrovnává po svém, Oksana se však učí docenit bohatou tapiserii svého původu a najít klid v sobě samé…
Ukázka: Vlekla jsem se na scénu s roztřesenými koleny. Srdce mi v tom tichu hlasitě tlouklo. Ale u klavíru mě uklidnilo hedvábí klapek pod dotekem mých prstů a moje pochyby se rozplynuly. Byla jsem doma.
Člověk snadno zapomene, že ho sledují stovky očí, když jeho největší starostí je ovládnout svůj východoevropský přízvuk a neznít jako hrabě Drákula. Pokaždé, když jsem vyslovila tvrdé slovanské “r” a zazpívala jsem “hard” místo “heart”, jsem v duchu sykla.
Závěr si nepamatuju, jen potlesk. Tváře mi hořely pýchou. Když se pak učitelé a studenti začali vytrácet, pořád ještě jsem si nebyla jistá, že na roztřesených nohou dojdu na hodinu matematiky. (str. 158)
Martin Kanaloš: Já, Tran a všechno ostatní
Poloromský Dezi a polovietnamský Tran, dva outsideři z rozpadlých rodin na periferii maloměsta, sdílejí zálibu v pozorování noční oblohy a pocit, že jim život protéká mezi prsty – dokud se jako nezvaní hosté nevloudí na nóbl večírek. Debutová novela mísí sociální realismus s černým humorem a vypráví o tom, jaké to je v Česku nezapadat. Sleduje zrání „rozhněvaného mladého muže“ a naznačuje, kde selhává společnost a kde musí každý odvést svou práci sám.
Ukázka: Když mi bylo šestnáct, moji rodiče se rozvedli. Slyšel jsem příběhy o děckách, co kvůli tomu začala kouřit, chlastat nebo skákat z mostu, jen aby upoutala jejich pozornost, ale já si z toho nic nedělal. Nijak mě to nepostihlo. Mě už život poznamenal dost. Mám totiž zvláštní jméno – Dezider, i když doma mi říkají Dezi. Táta si o prosadil, protože se tak jmenoval jeho táta, můj děda, na kterého mám jen matné vzpomínky. Dezider se zdá být krásné jméno. Je odvozeno z latinského Desiderius, což znamená “vytoužený”, a od dob antického Řecka se rozšířilo po celé Evropě. Obzvlášť v Maďarsku, kde jeho domácká podoba zní Dežo a kde se z mně neznámých důvodů uchytilo mezi Romy. (str. 5–6)
Gunilla Lundgren: Žofi Z-4515
Komiksový příběh malé romské dívky Žofi zachycuje její cestu od bezstarostného putování Polskem se svou rodinou až po hrůzy koncentračního tábora Auschwitz-Birkenau, kde přijde o jméno i o všechny blízké. Komiks švédské spisovatelky Gunilly Lundgrenové, vzniklý podle vzpomínek přeživší Sofie Taikonové, střídá autentické útržkovité vzpomínky s projevy lidskosti a laskavosti, které Žofi na své cestě potkává. Hutná černobílá kresba Amandy Erikssonové a vydání v češtině i romštině z knihy činí silné svědectví o romském holocaustu určené širokému okruhu čtenářů.
Norbert Mappes-Niediek: Chudáci Romové, zlí Cikáni
Novinář Norbert Mappes-Niediek se ve své knize analyticky zabývá předsudky vůči Romům – od údajné lenosti až po sklony ke kriminalitě – a na základě hlubokých znalostí životních poměrů východoevropských Romů nabízí věcný a poučný pohled na tzv. romskou problematiku. Hlavní teze knihy je provokativní: Evropa nepotřebuje romskou politiku podporující pozitivní identitu menšiny, ale sociální politiku zaměřenou na potírání chudoby. Publikace tak nastavuje zrcadlo jak východní, tak západní Evropě a nabízí překvapivý – a místy nepříjemný – pohled na téma, o němž se stále příliš snadno uvažuje černobíle.
Ukázka: Na neznámé půdě mezi iritující každodenní zkušeností a útržkovitými znalostmi historie bují všelijaký myšlenkový a pocitový plevel. Kradou a štítí se práce, tvrdí jedni. Jsou to dobří muzikanti a byli po staletí pronásledováni, říkají druzí. Obojí si přísně vzato neodporuje. O Romech však každý mluví jinak. Jsou prý menšina, a proto by se jich neměla týkat všechna měřítka a rozhodnutí většinové společnosti. Ale nikdo nedokáže vysvětlit, čím se vlastně od ostatních tak zásadně liší. Představují samostatný národ? Chtějí či měli by se přizpůsobit? Jak se k nim chovat „korektně“? Jsou Romové problém? Nebo sami nějaký mají? (str. 13)
Kolektiv autorů: Rozummění
Inovativní čítanka a metodická příručka pro učitele seznamuje pedagogy s tím, jak a proč zapojit literaturu romských autorů do výuky. Publikace přináší šestnáct metodik pro díla devíti literátů a navrhuje způsoby, jak do hodin nenásilně začlenit i romštinu. Metodologická část čerpá z programu Čtením a psaním ke kritickému myšlení a příručka využívá audio a video ukázek dostupných na stránkách nakladatelství KHER.
Ukázka: Četba jakéhokoli textu zařazeného do této knihy může neromským čtenářům poskytnout plastičtější představu o životech Romů, stvořenou z masa a kostí a reálných zkušeností. Čtenářům-Romům zprostředkuje prožitky a způsob vidění světa jiných členů vlastní minority, které mohou být a překvapivě podobné. Právě tato nenáhodná shoda literárně pojatých životních zkušeností může romskému dítěti nabídnout pocit společně sdílené kultury, údělu, ale i povzbuzení, hrdost a oporu silných osobností ctících kontinuitu a opravdovost kultury, do níž se narodily. (z úvodu, str. 10–11)
Zpět
