Muzeum

Český šlechtic; spisovatel, autor didaktické poezie, satirik a sběratel lidových moudrostí, nejvyšší zemský písař, příslušník rodu pánů z Pardubic, synovec prvního pražského arcibiskupa Arnošta z Pardubic.

Studoval na Karlově vysokém učení a později i v cizině. Se svým otcem Vilémem marně odmítal roku 1385 rozhodnutí krále Václava IV. odejmout část panství Pardubice s hradem a městem jako odúmrť.

Roku  1390 zdědil pardubické a rychmburské panství. Dne 10. ledna 1395 přistoupil k panské jednotě usilující o získání mocenské převahy v mezi na úkor neschopného krále a jeho milců.
Tento rodinný spor ho později také přivedl do řad panské Jednoty (v lednu 1395 byl účastníkem její schůze v Českém Krumlově). Od 2. dubna 1396 zastával úřad nejvyššího zemského písaře, byl též nejvyšším místopísařem zemských desek.

Do české literatury se zapsal sbírkou 239 staročeských přísloví a dalšími díly např.

• Nová rada (1394) – jakési panovnické zrcadlo snažící se o vytvoření ideálního křesťanského vládce
• Rada otce synovi (1403) – návod ke vzornému společenskému chování mladého muže

Autorovo dílo se stalo středem pozornosti mnoha literárních historiků, mimo jiné i Jana Gebauera. Smil Flaška z Pardubic a Rychmburka padl v boji proti kutnohorským.

Tiskař, majitel první knihtiskárny v Pardubicích.

V roce 1791 obdržel od pardubických radních svolení k otevření vlastního podniku a 20. května 1791 zveřejnil Zprávu o otevření tiskárny v Pardubicích. Byla to malá dílna s jedním knihtiskařským lisem, 16 písmovými sadami švabachu a solidní zásobou ozdobných linek a lidových štočků s náboženskými motivy. Vydával různé tisky – od kancionálů a knížek lidového čtení včetně modlitebních knih přes kramářské písně, jimiž zásoboval okolní jarmarky a poutě, až k příručkám pro včelaře a léčitele koní.

Jedním z Deckertových tisků, který se dochoval a je uložen v pardubickém muzeu, je Píseň před obrazem Marie Panny chlumecké z roku 1797.  Typografickým skvostem daleko předstihujícím veškerou mimopražskou konkurenci je oslavný spisek Antonína Jaroslava Puchmajera a Josefa Liboslava Zieglera Freuden-Hymne der …Stadt hohenmauth bey beglüchter Durchreisse Franz des Iten und Maria Tehresia. Dalším úctyhodným dílem, kterým se Deckert zapsal do historie, bylo vydání prvního českého slabikáře s honosným názvem Slabikář aneb Začátek Cvičení Dítek, kterak se mají učit Písmeny znáti.

Úspěšný tiskař a nakladatel Ignác Václav Deckert zemřel v Pardubicích jako čtyřicetiletý na tyfus.

Básník, dramatik, redaktor a publicista, překladatel beletrie i odborných prací. Za života oceňovaný jako výborný učitel a ředitel, vážený lidumil. Pocházel ze známé vzdělané pardubické rodiny. Vystudoval v Praze vyšší reálku a poté na německé stavovské technice přírodní vědy a chemii. Již za vysokoškolských studií začal psát poezii, kterou publikoval v Lumíru.

Od roku 1859 začal spolupracovat na Riegrově slovníku, později se stal členem redakce Národních listů, v letech 1861-62 redigoval časopis Obrazy života.

Aktivně se účastnil českého kulturního dění, podílel se na založení Sokola i Hlaholu, byl předsedou Akademického čtenářského spolku. V roce 1863 přišel na reálku do Pardubic a roku 1864 se stal jejím ředitelem.  Za svého působení v Pardubicích se věnoval politické a veřejné činnosti, pracoval v okresním zastupitelstvu, v okresní školní radě, byl starostou známého pěveckého spolku „Pernštýn“, činný v několika kulturních spolcích, v letech 1875-1876 poslancem za staročeskou stranu.

1894 odešel na odpočinek, 1895 se stal ředitelem dívčí školy Minerva v Praze.

Dílo:

• Začínal poezií, psal příležitostné verše pro nejrůznější kulturní a společenské akce, básně oslavující významné české osobnosti (Mácha, Klicpera, Smetana aj.).
• V jeho díle se prolínají témata vlastenectví, svobody, hrdinství, síly ducha. Mnoho autorových básní inspirovalo známé hudební skladatele.
• Z dramat byla ve své době velmi oblíbená historická hra Kateřina z Pernštýna (1861)
• Nejpočetnější je však Jahnovo dílo odborné a publicistické. Rozsáhlý životopis  Františka Ladislava Riegeravyšel poprvé v roce 1861. Bohatá byla také autorova činnost redaktorská a překladatelská.

Jazykovědec, literární historik, univerzitní profesor.

Narodil se ve smíšené česko-německé rodině. Na přímluvu místního faráře poslali rodiče nadaného chlapce na gymnázium v Jičíně (1850–1858). Po maturitě začal studovat v Praze teologii, avšak již roku 1860 přestoupil na filozofickou fakultu. Již během studií začal vyučovat na české reálce v Praze a později v Pardubicích, kde poznal i svou budoucí choť Julii Wernerovou. Gebauera údajně zaujala také tím, že se ve svých listech nedopustila ani jediné pravopisné chyby, což prý bylo v této době jevem nevídaným.

Roku 1872 získal doktorát z filozofie, 1873 se habilitoval jako soukromý docent české řeči na pražské univerzitě. Na počátku roku 1880 byl jmenován mimořádným profesorem a zároveň pověřen vedením nově založeného, v rámci monarchie vůbec prvního semináře pro slovanskou filologii. Roku 1881 se stal řádným profesorem právě vznikající české univerzity.

Tzv. rukopisným bojem sehrál zásadní úlohu v úsilí o vědecky nekompromisní orientaci české vědy. Ač byl zpočátku zastáncem autentičnosti Rukopisů, dokázal striktně rozlišovat své zaujetí pro českou národní věc od přísných zásad badatelsky objektivní interpretace faktů: svůj omyl dokázal nejen uznat, ale zároveň na základě filologických argumentů i spolehlivě osvětlovat (viz památnou stať Potřeba dalších zkoušek rukopisu Královédvorského a Zelenohorského, Athenaeum 1886).

Gebauerův odkaz tkví nejen v jeho pramenně bohatém a fundovaném díle, nýbrž i v síle ducha, jenž vynikaje vědeckou i lidskou statečností, působil na generace odchovanců české univerzity. Plným právem v té souvislosti hovoříme o Gebauerově filologické škole.

Dílo:

• Mluvnice česká pro školy střední a ústavy učitelské I–II (1890)
• Historická mluvnice jazyka českého I–IV (1894–1929)
• Pravidla hledící k českému pravopisu a tvarosloví (1902
• Slovník staročeský I–II (zahrnuje lexémy A–N) (1903–1914)
• Stati literárně dějepisné (knižně 1941)

Po studiu na Akademickém gymnáziu se rozhodl stát knězem a začal studovat teologii. Po roce těchto studí zanechal a začal studovat historii na Filozofické fakultě Karlo-Ferdinandovy univerzity. Za studií si přivydělával v archivu jako kopista a zdokonalil se tak v paleografii.

Počátkem školního roku 1873 Winter získal místo suplenta na reálce v Pardubicích. Po tamějším ročním působení přešel na reálku v Rakovníku. Nyní jako skutečný profesor dějepisu a zeměpisu i příležitostný učitel obou zemských jazyků (češtiny a němčiny).

V první řadě věnoval práci pedagoga. Vzpomínky Wintrových žáků svědčí o jeho přirozené autoritě získané zasvěceným výkladem proloženým vtipnými poznámkami.

Zikmund Winter sepsal materiálově náročné a tematicky rozmanité vědecké práce z oblasti kulturní historie, různé postřehy z městského života, z oblasti historie školství. Rozsáhlé dílo tvoří historické pohledy do českých měst, např.:

• Pražské obrázky: historické kresby a novelly (1893),

historické románky, novely a povídky, např.:

• Nezbedný bakalář (1883)
• Krátký jeho svět (1901)
• Rozina sebranec (1903-1905)

Vědeckou literaturu psanou čtivou formou beletrie Zikmund Winter v úplnosti nestihl.

Pedagog, historik, vlastivědný pracovník, redaktor, pseudonymy: Svobodín Pardubský.

Po absolvování učitelského ústavu působil na několika venkovských školách na Pardubicku, od roku 1900 na obecné a o dva roky později na měšťanské škole v Pardubicích, od listopadu 1910 až do odchodu do výslužby v roce 1924 byl jejím ředitelem.

Kromě své profese se F. K. Rosůlek celý život aktivně věnoval činnosti literární a spolkové – aktivně pracoval v četných kulturních a vlastivědných institucích, mj. jednatelem hospodářských besed ve Svinčanech u Pardubic, členem výboru a kustodem Muzejního spolku.

Dílo:

• Psát začal v roce 1881, nejdříve do Palečka a Pernštýna.
• Psal fejetony, např. do Národních listů, Učitelských novin, Školy měšťanské, Naší mládeže; z regionálních periodik především do sborníku Krajem Pernštýnův.
• Samostatně vydal cestopisy, v roce 1890-1907 např. Z výletu na Hrubou Skálu, Z výletu na Košumberk, V Solné komoře, dále vlastivědné publikace:
  • Našim i cizím (1925),
  • Pověsti z Pardubicka (1932),
  • Pardubice – vznik a historický vývoj (1936),
  • Kunětická hora (1936).

• Největším dílem je: Pardubicko – Holicko – Přeloučsko – rozsáhlá vlastivědná monografie. Byl jejím redaktorem a autorem většiny textů. Toto velké dílo, jehož vydávání bylo provázeno nemalými těžkostmi, je do dnešní doby cenným zdrojem informací o pardubickém regionu a jeho historii. Vycházelo v letech 1903-1909.

Spisovatelka, básnířka, dramatička, politička, představitelka ženského hnutí, pseudonym Ignota.

V roce 1912 se stala první ženou v českých zemích, která byla zvolena poslankyní, zároveň i první ve střední Evropě. Tuto funkci však nikdy nevykonávala fakticky, neboť od tehdejšího místodržitele hraběte Thuna nedostala povolení ke vstupu do českého sněmu. Veřejností však byla díky názorům vyjádřených ve svých projevech a vystoupeních brána jako plnoprávná poslankyně.

Božena Viková Kunětická byla v podstatě značně kontroverzní osobností a je poněkud paradoxem, že první poslankyní v českých zemích se stala právě tato žena, která se nikdy neztotožnila s hlavním proudem tehdejšího ženského emancipačního hnutí (někdy spíše vystupovala proti němu).

Je autorkou několika románů a divadelních her s „ožehavými“ tématy aktuálními ve své době, v některých případech nabízejícími nový originální pohled. Měly ohlas i v zahraničí a byly přeloženy do několika jazyků.

Dílo:

V díle se také objevují např. politicko-etnologické úvahy, cestopisné obrázky, přednášky, různé studie, také romány a novely, např.

• Minulost (1895),
• Medřická (1897),
• Vzpoura (1901),
• Dál! (1912),
• Sebrané spisy (1919-1922).

S literární tvorbou skončila koncem prvního desetiletí 20. století, kdy ji stále více zaměstnávala činnost v politice a ve společnosti.

Rodný dům B. Vikové Kunětické je v Zámecké ulici, čp. 22, tedy nedaleko Přihrádku.

Pedagog, kulturní a vlastivědný pracovník.

Vystudoval pardubickou reálku a učitelský ústav v Příbrami. Působil jako učitel. Práci s mládeží se však věnoval i ve svém volném čase. Založil mj. spolek „Přítel mládeže“, který podporoval děti ze sociálně slabých rodin. Řadu let k nejpopulárnějším osobnostem města Pardubic.

Rozsáhlá a významná byla také Potěšilova činnost kulturní a vlastivědná. Aktivně se účastnil téměř všeho kulturního dění v Pardubicích. Byl členem výboru Muzejního spolku, místopředsedou Kunětického družstva a zakladatelem muzea na Kunětické hoře, protektorem pěveckého spolku Ludmila, činovníkem Sokola, městským kronikářem a archivářem a v neposlední řadě obětavým průvodcem po Pardubicích.

Dílo:

• dlouhá léta byl redaktorem vlastivědného sborníku Krajem Pernštýnův, do něhož samozřejmě pilně přispíval.

Rozsáhlá knižní tvorba představuje např.:

• Z kroniky města Pardubic a stručný průvodce místopisný (1902), historická publikace
• Dějiny královského komorního města Pardubic a průvodce místopisný (1905)
• Pardubice – stručný průvodce po městě a okolí s Adresářem města Pardubic (1911)
• Pardubice – stručné dějiny Pardubic a průvodce městem (1931) 

V září r. 1931 byl za své zásluhy jmenován čestným občanem města Pardubic.

V roce 2009 byla slavnostně odhalena pamětní deska na počest Františka Karla Potěšila na domě č. p. 679 v ulici Bratranců Veverkových. V tomto domě strávil podstatnou část svého nesmírně tvůrčího života (1906-1935).

Historik, teolog, profesor, vlastivědný pracovník.

Povoláním učitel, působil na reálce v Pardubicích.

Po trvalém přesídlení do Pardubic v roce 1907 žil v domě čp. 287 na Bílém předměstí v Bubeníkově ulici, jejíž část nese od roku 1936 jeho jméno. Na domě byla r. 1987 u příležitosti padesátého výročí Sakařova úmrtí odhalena pamětní deska.

Byl velice aktivně zapojen do společenského dění. Stal se prvním předsedou pardubického Muzejního spolku, v roce 1914 vyjednával s baronem Richardem Draschem o koupi Kunětické hory a zámku v Pardubicích pro Muzejní spolek, obdržel ke koupi obou historických objektů plnou moc. 

Aktivní a činorodá byla rovněž jeho práce v různých spolcích, např. v tzv. Okrašlovacím spolku, Ústřední matici školské, v Klubu českých turistů.

Dílo:

Nejvýznamnější je Sakařova práce historická. Výsledkem je řada studií v odborných časopisech a článků, kritik a fejetonů v novinách. Z dalšího díla např.

• Dějiny Pardubic nad Labem (1920-1935) – do dnešní doby nepřekonané dílo, které v pěti dílech o devíti svazcích zachycuje celou minulost města Pardubic až do roku 1900.
• Dějiny města Týna nad Vltavou (1904 a 1934)

Sakařova činnost přesáhla i regionální rámec – v roce 1925 byl za své zásluhy o ochranu historických památek jmenován čestným členem Klubu za starou Prahu.  

Za svou dlouholetou a záslužnou práci byl jmenován čestným občanem města Pardubic i města Týna nad Vltavou.

Dramatik, autor historických próz, novinář, spisovatel.

Povoláním právník, od studií se však věnoval divadlu, působil jako herec a režisér v několika amatérských divadelních spolcích v Pardubicích a krátce i v Novém Bydžově.

Od gymnaziálních let se věnoval ochotnickému divadlu – v Akademickém spolku pardubickém, v souboru Arbesova okrsku ÚMDOČ a nedlouho i v ochotnickém spolku Jirásek v Novém Bydžově. Kratší dobu působil i v profesionálním divadle u  Východočeské společnosti (postava Bedřicha ve Strinbergově hře Pelikán).

Jako režisér uvedl např. scénické provedení Seifertových veršů Osm dní, Zeyerovy hry Doňa Sanča a Libušin soud (Zeyer mu ze všech dramatiků nejvíc vyhovoval), režíroval i hru Lope de Vegy Fuente Ovejuna.
Zabýval se i vzděláváním divadelníků – působil jako docent na hronovské vyšší divadelní škole.
Dílo:

• Dramatické dílo vydané knižně
• Mistr ostrého meče (1940) – hra z domácího pardubického prostředí, kterou napsal k oslavám 600 let Pardubic. Ze všech jeho her se dočkala největšího ohlasu, byla také zfilmována pod názvem Počestné paní pardubické.

Další divadelní komedie:

• Hvězdy nad hradem (1942)
• Poslední výstup (1942)
• Zámecká fortuna (1943) – druhá hra z pardubického prostředí je příběhem inspirovaným malbou Fortuna volubilis na stěně rytířského sálu pardubického zámku
• Talár v městečku (1947)
• Ďábel v nás (1960) – historická epizoda v deseti obrazech

Dále psal i prózu:

• Julius Mitlöhner (1934) – esej,
• Jiráskův kraj a Kladsko (1965) – průvodce,
• Tři dny tammuz (1969) – historický román,
• Harfenická kruciáta (1987) – novela.

Některá díla vydána nebyla z různých důvodů, přesto se setkávala s vlídným přijetím. Například za rukopis Ovoce Alberigovo, velký historický román o životě slavného rodu Manfredi, jmenovalo italské město Faenza Karla R. Krpatu za odměnu čestným dopisujícím členem učené společnosti Torricelliana.

Knihovník, básník, spisovatel, divadelní a rozhlasový dramatik, překladatel, autor knih pro mládež, kritik literatury a umění.

Pardubickou knihovnu, kterou vedl v letech 1939-1955, převzal s 372 registrovanými čtenáři, 31. 12. 1940 už jich bylo přes tři tisíce. Za jeho působení došlo vůbec k podstatnému rozšíření pardubické knihovny. Vydával Knihovníkův zápisník obsahující soubor poznámek z českého veřejného knihovnictví zaměřených především na roli knihoven a knihovníků v osvětové a kulturní práci a práci se čtenářem. V roce 1940 uspořádal v Pardubicích 14. sjezd knihovníků. Zároveň byl kronikářem města a spolupracoval s pardubickým divadlem.

V letech 1955–64 byl redaktorem Literárních novin. Ve svých působištích se aktivně zúčastňoval kulturního života: v Moravské Ostravě připravoval literární večery a účinkoval v debatních pořadechKlubu moderní kultury, od 1941 byl dramaturgem činohry pardubického Východočeského divadla; v období 1938–1944 soustavně referoval v Lidových novinách o kulturním životě v Pardubicích (o divadle, výstavách, přednáškách, besedách se spisovateli, o akcích městské knihovny aj.).

Dílo:

• Debutoval 1919 fejetonem v Ostravském večerníku.
• Rozsáhlé dílo tvořila poezie, próza, novoročenky o významných autorech, rozhlasová pásma, dětská literatura, divadelní a rozhlasové hry, také překlady a příspěvky ve sbornících.

Básník, fejetonista a literární kritik.

Pištora maturoval roku 1951 na pardubickém gymnáziu, později vystudoval obor čeština-dějepis na Filozofické fakultě Univerzity Palackého v Olomouci. Roku 1958 se stal zaměstnancem pardubické knihovny. Za svou krátkou knihovnickou kariéru zažil přeměnu knihovny z krajské na okresní (1960). Působil v oddělení metodiky, zpracoval několik metodických materiálů, z nichž se v knihovně dochovaly dva. První má název Růžová zahrada a je věnován perskému básníkovi Sádímu, druhý připomíná slovenského básníka Pavla Orzságha Hviezdoslava.  V knihovně pracoval do roku 1962, kdy přešel do Svazu spisovatelů v Praze.

Jiří Pištora je však známý především jako básník, mezi jehož díla patří:

• Hodiny v řece (1961) – věnováno Oldřichu Mikuláškovi
• Země přibližných (1965) – sbírka básní usilující o strohé postižení problémů a konfliktů v životě i myšlení moderního člověka
• Mezery v paměti (1966-1970) – sbírka posmrtně vydaná zprvu v samizdatové edici Petlice, posléze v exilovém nakladatelství Rozmluvy
• Psal i pro děti a právě jedna básnička – v říjnu 1969 vyšla v časopise pro nejmenší „Mateřídouška“ –  s názvem Lapkové způsobila jeden z prvních normalizačních skandálů. Přišel o místo, bylo mu zakázáno dále publikovat a byl zničen celý náklad připravované dětské knížky. To vše spolu s hlubokou osobní krizí vyústilo v básníkův dobrovolný odchod ze života.

V dopise na rozloučenou Jiří Pištora píše:

„Neuvažujeme o míře viny, jsme jací jsme. Debakl mého života je jen součástí děsivého mravního debaklu této společnosti…, zničili jsme v srdci generací poslední trosky cti.“

Český básník, prozaik, překladatel, literární kritik, diplomat, politik, ministr školství, prezident mezinárodního PEN klubu. Vystudoval na Filozofické fakultě UK filozofii a historii.

Od roku 1964 působil nejprve několik měsíců v redakci časopisu Tvář, jehož byl spoluzakladatelem, později se podílel na založení měsíčníku Sešity pro mladou literaturu, s nímž spolupracoval až do jeho zákazu v roce 1969. Od prosince 1966 byl redaktorem týdeníku Nové knihy a čtvrtletníku Výběr z nejzajímavějších knih. V lednu 1969 přešel do redakce Zítřka, v dubnu však byl tento týdeník zastaven.

V letech 1969–1970 byl Gruša soudně stíhán za uveřejnění osmi kapitol z románu Mimner (pod pseud. Samuel Lewis v Sešitech pro literaturu a diskusi 1968–1969, s tit. První… až Osmý list z Kalpadocie, zpočátku nazýváno souhrnným tit. Listy z Kalpadocie), vyšetřování však bylo zastaveno.

Po okupaci v roce 1968 měl zakázanou činnost a pracoval u různých stavebních firem, přesto nadále psal. Zlom přišel s jeho samizdatovým románem Dotazník, za který byl poslán v roce 1978 do vazby. Tehdy podepisuje Chartu 77 a v roce 1981 zakládá společně s Ludvíkem Vaculíkem samizdatovou edici Petlice. O rok později mu nebyl umožněn návrat ze Spojených států, většinu nedobrovolné emigrace pak strávil v Německu. Po listopadu 1989 pracoval například jako velvyslanec v Německu, později v Rakousku.

Po sametové revoluci se Jiří Gruša vrátil do Bonnu znovu – v roce 1991 jako velvyslanec České republiky. V roce 1997 krátce působil jako ministr školství. V letech 1998 až 2004 zastával funkci českého velvyslance v Rakousku, roku 2004 byl zvolen prezidentem mezinárodního PEN klubu.

Zpočátku psal básně, např. Torna a Světlá lhůta (1962)

Mezi jeho díla psaná česky i německy patří romány Dámský gambit (1973), Doktor Kokeš (1980) a Modlitba k Janince (1975), v osmdesátých letech básnické sbírky Der Babylonwald a Grušas Wacht am Rhein a soubory esejů Česko/Návod k použití, Umění stárnout a Šťastný bezdomovec. Jiří Gruša je též vynikajícím překladatelem textů Franze Kafky a básní Friedricha Schillera a R. M. Rilka. Získal řadu literárních cen.

Český básník, šéfredaktor časopisu Sešity (vydávání zastaveno a redakce rozmetána 1969) a spolutvůrce legendárního Slovníku českých spisovatelů. Studoval ekonomii, pracoval v oboru vědeckých informací. Poroce 1971 byl zaměstnán jako plavčík, výčepní, noční hlídač, a především pozorovatel počasí na hoře Milešovka v Českém Středohoří. Po podpisu Charty 77 byl i odsud propuštěn a živil se jako stavební dělník, noční hlídač a čerpař a studnař u firmy Agrostav. V sedmdesátých a osmdesátých letech se podílel na redigování sborníků a periodik pro samizdat.

Za básnické dílo převzal Petr Kabeš v roce 1995 Cenu Jaroslava Seiferta a v roce 2003 Státní cenu za literaturu.

Dílo:

• Čáry na dlani (1961)
• Zahrady na boso (1963)
• Mrtvá sezóna (1968)
• Obyvatelná těla (samizdat 1974 a 1975, 1991)
• Skanseny (samizdat 1977, 1991)
• Pěší věc (Mnichov 1987),
• Těžítka (1994),
• Cash (2001),
• Autorem uspořádané čtyřsvazkové souborné vydání díla 1998-2002:  Pěší věc a jiné předpokoje; Krátké letní procesy; Kámen ze srdce; Těžítka, ta těžítka.

Spisovatelka knih pro mládež, románové kroniky a vzpomínek, editorka díla Boženy Němcové, literární historička a překladatelka z ruštiny.

Po absolvování vyšší dívčí školy vystudovala Ústav pro vzdělání učitelek, po maturitě v roce 1888 se stala mimořádnou posluchačkou filozofické fakulty a zároveň nastoupila učitelské místo na smíchovské dívčí škole, kde byl ředitelem cestovatel a spisovatel J. Kořenský. Od roku 1889 do 1890 byla učitelkou, později ředitelkou dívčí měšťanské školy na Vinohradech. Po válce byla členkou čítankové komise a pracovala v komitétu sdružení Umělecká výchova na Vinohradech.

V letech 1900–1913 procestovala Marie Gebauerová téměř celou Evropu a pravidelně trávila prázdniny ve Slovinsku.

Dílo:

• Jurka (neznámý rok vydání)
• Péťa a pes (1916)
• Rod Jurija Klemenčiče (1918)
• Je svět samá švanda? (1921)
• Ve středu literárněvědného zájmu M. Gebauerové stála Božena Němcová. Edičně připravila její Sebrané spisy, napsala k nim předmluvy, sebrala a utřídila její korespondenci, zdramatizovala pro loutkové divadlo pohádku Jak Jaromil k štěstí přišel a vydala několik monografických studií.

Spisovatel, autor dětských knih a vlastivědných knih, redaktor, učitel. Po absolutoriu učitelského ústavu učil v Holicích, Zdechovicích a od roku 1908 v Mikulovicích. Zde prožil největší část učitelské kariéry – 24 let.

V roce 1914 byl mobilizován a odeslán na východní frontu. Na přelomu listopadu a prosince 1914 byl zajat Rusy. Od jara 1918 se aktivně jako legionář účastnil bojů na Sibiři. Sám uvádí, že byl příslušníkem 5. pluku T. G. Masaryka, později příslušníkem štábu Československých vojsk na Dálném východě, dosáhl hodnosti kapitána. Na cestu do vlasti se vydal z Vladivostoku v květnu 1920 a od podzimu téhož roku opět působil na obecné škole v Mikulovicích.

Od roku 1926 byl řídícím učitelem v Mikulovicích, zároveň obecním kronikářem. Aktivně působil v pardubické jednotě Čs. obce legionářské. Byl autorem návrhu mikulovického památníku na věčnou památku na hroby českých legionářů „někde v dáli“, tedy v místech, kde padli.

Dílo:

• Několik menších svazků legionářské literatury s regionálním zaměřením, pohádkové a divadelní hry.
• Hastrman (1913)
• Srdce: veselý obrázek z české vesnice (1913)
• Máje: veselý obrázek se zpěvy (1914)
• Zvony: obraz z českého revolučního boje (1920)
• Pro peníze: obraz ze života lidu českomoravského pomezí (1921)
• Pokorný mučedník – Josef Staněk u Mikulovic (1927)

Rudolf Robl byl v roce 1940 předčasně penzionován, žil v Pardubicích až do své dobrovolné smrti v roce 1963.

Nejstarší ze tří bratrů Vokolků. Nejprve pracoval v tiskárně svého otce Václava Vokolka, v roce 1924 začal vlastní vydavatelskou činnost edicí „Paprsek“. Byl členem „Devětsilu“. Jako mimořádný posluchač studoval na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy. Spolupracoval s Bohuslavem Reynkem, Jakubem Demlem a Anastázem Opaskem. S Bohuslavem Durychem spolupracoval na vydávání edice Delfín. V roce 1938 založil se svými bratry Vladimírem a Vojmírem edici Lis tří bratří. Od roku 1931 byl Vlastimil Vokolek spolumajitelem tiskárny a její název se změnil na V. Vokolek a syn. Po komunistickém převratu v roce 1948 došlo k likvidaci tiskárny. 11. února 1950 byla do firmy zavedena národní správa, jako důvod se v rozhodnutí Jednotného národního výboru v Pardubicích uváděla údajná skutečnost, že provozní místnosti i strojní zařízení jsou nevyužity. 30. června 1950 zastavila tiskárna V. Vokolek a syn provoz.

V šedesátých letech byl jeho byt v Jindřišské ulici v Pardubicích kulturním centrem, ovlivnil mnoho mladých lidí.

Spolupracoval s Památníkem národního písemnictví v Praze i Klubem přátel Pardubicka. Byl velkým znalcem regionální vlastivědy Pardubicka, je autorem řady článků ve Zprávách Klubu přátel Pardubicka. Působil jako externí učitel na živnostenské pokračovací škole v Pardubicích. Často a rád cestoval.

V roce 1980 zůstal po mozkové mrtvici upoután na lůžko. Dalších pět let se o něho obětavě starala jeho sestra Květa s bratrem Vojmírem.

PhDr., knihovnice, hudební publicistka, vědecká pracovnice. Vystudovala hudební vědu u prof. Zdeňka Nejedlého a doc. Josefa Huttlera a estetiku u Otakara Zicha na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze (1926-1932). Zároveň studovala zpěv na Státní konzervatoři ve třídě Egona Fuchse. Její měkce melodický mezzosoprán s kultivovanou výrazovou schopností pro čistotu a srozumitelnou vokalizaci záhy zaujal tak, že brzy po maturitě pořádala veřejné pěvecké koncerty s inteligentně promyšlenou dramaturgií obsahující literaturu českou i cizí od nejstarší doby až do současné moderny. Absolvovala knihovnický dvouletý kurz vedený Dr. Zdeňkem Tobolkou, každý rok zakončený státní zkouškou – pro knihovníka s dokončeným vysokoškolským vzděláním to bylo tehdy povinností, chtěl-li pracovat ve vědecké knihovně.

Od r. 1933 byla pracovnicí hudebního oddělení Univerzitní knihovny. Její vědecká a knihovnická práce byla přerušena ve věku 35 let zrůdným nacistickým zásahem heydrichiády.

Úctyhodná rukopisná hudebně-vědecká práce byla gestapem zničena. Anna Zbořilová byla 18. 6. 1942 zadržena a odvlečena gestapem a 20. 6. 1942 zastřelena.

Její účast na vytvoření pěveckých hesel v Československém hudebním slovníku (1963) je značná.

Básnířka, autorka vlastivědných a vzpomínkových prací s regionální tematikou, redaktorka. Celý život se zabývala historií a vlastivědou Pardubic.

Je autorkou velkého množství článků, uveřejněných ve Zprávách klubu přátel Pardubicka, v Pardubických novinách i jinde. Za tímto množstvím práce je skryta hlavně láska k městu Pardubice, jeho historii i jeho obyvatelům, dlouhodobý a neutuchající zájem o věci veřejné, fotografie a dobové pohlednice města, jenž vyvrcholil vznikem soukromé sbírky, jedné z nejkvalitnějších v tomto městě

Ve „Zprávách“ rovněž působila mnoho let jako redaktorka. Uspořádala bezpočet přednášek a besed s promítáním diapozitivů, mj. i v pardubické knihovně.

Dílo:

• Knižně vydala Pardubické věžičky (1995) – sbírku lyrických básní, inspirovanou zajímavými pardubickými stavbami, ilustrovanou Josefem Daňkem.
• Pardubické vzpomínky vyšly v roce 1997. Ve velmi poutavém vyprávění se čtenář seznamuje s historií nejkrásnějších a nejzajímavějších míst Pardubic. Ilustracemi doprovodili Josef Daněk a Helena Mandysová. Knihu podepisovala paní Marie Chudí v pardubické knihovně u příležitosti jejího 100. výročí.
• Svou lásku k rodnému městu vložila i do Sbírky básní (2001).

Město Pardubice paní Marii Chudé za její neúnavnou práci právem udělilo dne 31. května 1993 titul čestné občanky.

Regionální badatel, vlastivědný pracovník. Zabýval se dějinami hudby a biografií hudebníků a hudebních skladatelů z Pardubic a Pardubicka, především však životem a dílem Eduarda Franceviče Nápravníka.

Byl předsedou Filmového klubu v Pardubicích a aktivním členem Klubu přátel Pardubicka.

V mládí byl nadějným houslistou, jeho kariéru však bohužel zmařil úraz ruky. Hudbě však přesto zasvětil celý svůj život, věnoval se jí jako hudební historik a badatelZabýval se především životem a dílem skladatele Eduarda Nápravníka, rodáka z Býště na Pardubicku a muzikantským rodem Holubů z Holic.

Spolupracoval s Krajskou knihovnou v Pardubicích, které poskytl řadu cenných materiálů a podílel se i na hudebních pořadech pro seniory pořádaných knihovnou.

Dílo:

• Publikoval velké množství článků z oblasti hudby a filmu, především ve Zprávách Klubu přátel Pardubicka, Pardubických novinách, Záři, ale i v závodních časopisech Východočeský chemik či Rybitevský lučebník.
• Vydal publikace Z Býště do Petrohradu: pracovní studie rodových vztahů k životu a dílu Eduarda Nápravníka (1999), Roky Eduarda Nápravníka (vyšlo roku 2004 v Býšti u příležitosti 165. výročí narození Eduarda Nápravníka), Hudební Pardubicko (vydal Klub přátel Pardubicka roku 2008).
• Převážná část rozsáhlé badatelské práce pana Miroslava Hanuše však zatím zůstává v rukopisné podobě: velké množství publikací je (se svolením pana Miroslava Hanuše) prezenčně přístupné v Krajské knihovně v Pardubicích.